Notice: Undefined variable: uvodemactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 76

Notice: Undefined variable: ruzneactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 78

Notice: Undefined variable: dejepravaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 79

Notice: Undefined variable: kazaniactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 80

Notice: Undefined variable: sboractive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 81

Notice: Undefined variable: mapaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 84
Nesebrané spisy M. Janeby — Knihy

Přeskoč menu a přejdi přímo na text

Nesebrané spisy M. Janeby – Knihy


Úvodem Knihy Různé Kázání Sbor Mapa webu


Knihy


Ve stínu kostela aneb s humorem i do kostela

9) Pastorace

  1. Dívka a voják1. – Téměř před půlnocí zvoní na faře zvonek. U dveří je vyděšená paní, sestra ze sboru, moc prosí faráře, aby k nim přišel, že doma je Boží dopuštění. Farář neváhal a šel. Ukázalo se, že sice nešlo o dopuštění boží, ale dopuštění to bylo. Otec rodiny běhal po domě jako pominutý, chytal se za hlavu a vykřikoval, že zabije dceru. Dcera seděla v koutku a tiše štkala. Příčinou byla dcera, jak je již z nadpisku jasné. Několikrát se při zábavě setkala se sympatickým vojákem, který jí sliboval manželství. Už byl i u nich doma a velmi se líbil i otci. Jenže, když došlo k věci, tedy ukázalo se, že je třeba, aby se svatba neodkládala do nekonečna, tehdy se zároveň ukázalo, že milý a velmi sympatický voják je ženatý a má doma už dvě děti. Otec dával za celou záležitost jednoznačně vinu své dceři. Farář mohl otce i matku uklidnit v jejich šoku po prvním náporu nepříjemných informací. Vysvětlil jim, že život může jít dál. Poněvadž byl ve sboru již delší dobu, mohl jim zmínit i některé věci z jejich vlastního života. Měli by teď více myslet na dceru, nebude to mít snadné. I v dalších dnech zašel farář na návštěvu a situace se uklidnila. Sympatická a milá dívka nakonec našla hodného manžela, který přijal i dítě za vlastní. Oba našli místo ve sboru, který jim byl dobrým zázemím.
  2. Dívka a voják 2. – Farář se dostal i k jinému případu v souvislosti s vojenským prostředím. Na venkovské zábavě se dívka po dvakrát setkala s velmi milým a sympatickým vojákem. Zakoukání bylo oboustranné a intenzivní. Ruka byla v rukávu a jasně padlo slovo svatba a manželství. Však byl také důvod. Ale tu najednou voják nepřišel, ač to slíbil. A neukázal se celý měsíc. Dívka nebyla žádná domácí puťka, a tak se vypravila do vedlejší vesnice, kde byla umístěna vojenská posádka. Vypověděla veliteli, že si s ní jeden voják začal a že teď neplní své sliby a povinnosti. Velitel jí šel na ruku. Nechal nastoupit celou jednotku, aby si vybrala toho pravého. Procházela mezi řadami a pečlivě si každého vojáka prohlédla. Musela občas vyslechnout tiché uštěpačné poznámky a koukat se na všelijaké ksichty. Neobjevila však toho svého. Velitel měl dobrou snahu jí pomoci. Vyptával se, jak vypadal, jak se jmenoval, aspoň křestním jménem. Nevěděla. Ptal se na podrobnosti, co si pamatuje. Věděla jediné: že měl červené trenýrky a že byl moc hodný a milý. Velitel prohlásil, že samozřejmě může nechat nastoupit celou posádku v trenýrkách, ale že by to asi moc nepomohlo: polovina vojáků má trenýrky modré a druhá polovina červené. Uplakaná dívenka se bezradně vrátila domů. Věc se vyřešila za další měsíc. Voják se objevil. Vysvětlil, že nemohl přijít, neočekávaně museli odjet na cvičení a nemohl podat žádnou zprávu. Nebyl ale z posádky ve vedlejší vesnici, ale z jiné, asi 40 kilometrů vzdálené posádky. Manželství bylo a je pěkné a oba, dnes již dědeček a babička, mohou s nadhledem zkušenějších, kterým to vyšlo, pozorovat, jak jejich dorůstající vnuci a vnučky pokukují po životních partnerech. K určitému posunu však přece jen došlo:
    1. vojenská posádka ve vedlejší vesnici byla už dávno zrušena.
    2. K určitým zádrhelům a problémům vnuků a vnuček už není přizván farář, aby poradil. A to ne především z toho důvodu, že již chvíli nový mladý farář prohlašuje, že pastorace není jeho parketa.
  3. Třikráť v kostelíčku. Příběh z doby, kdy ještě platily zlatky a krejcary.
    1. Na jablůneckých kotároch, kotářiskách žili spolu Martin a Hanča, Hanica. Raz povídá Haňa Martinovi: Ty ogare jeden ogarúcí, už dlúho si nebyl v kostele. Ten náš ogar, to naše ogařisko, je na vojně, cérka je vdaná. Od její svaďby si ešče ani raz nebyl v kostelíčku. Tož raz bys měl jíť sa ukázať panu farářovi aj v kostele. Ať o tobě ludé v dědině víja. Sú velikonoce, tož mašíruj. Ty můj ogárku, vytáhni si z truhly ten svadební oblek, vymustruj sa a hybaj do kostelíčka. Martin sa vymlúval, jak uměl. Ale na Haňu si nepřišel. Byla výmluvná a všechny jeho argumenty odrážala jak tvrdohlavý baran. Nakonec prohlásil: A tož bych aj šél, ale nemám dobrý klobúk. Už néni černý jak za mlada býval, už je vyšisovaný a vyblednutý. Hanča vzala klobúk, vytáhla ze šporhelta rendlík a z něho trochu sazí a už sa starý klobúk lesknúl černotú jak nový. Martin mašíroval, vymustrovaný jak za mlada, ale moc nespěchál. Bylo horko v tom jeho svátečním mundúře. Důle do kostela to měl z tých svojich kotárů skoro hodinu, už sa celý zapotil. Na kraji dědiny sa chvílu zapovídal s Franckem o jeho capovi. Ke kostelu dobíhal celý upachtěný. Stejnak došél pozdě, pan farář už byl na kazatelnici a kázal. Ešče venku si stačil utříť klobúkem zpocenú hubu a už mašíroval do první lavice, kde evangelíci nechávajú volné místo pro opozdilce. Ani netušil, že saziska z klobůka ostaly na jeho upoceném ksichtě. Pan farář oněměli překvapením, kdo sa to ukázal. mezi posluchači nastal šum, nekteré robky nahlas vyjekly: čert. Martin si sednúl v první lavici, ale neohříl sa dlúho. Kostelník pohotovo chytnúl Martina za rameno a už ho tahnúl zas ven. Bylo to sústo pro celú dědinu na dlúhé měsíce. Když sa Martin objavil v dědině, chlapi a robky sa uščúřali a děcka sa chichotaly a pokřikovaly: čert. Nevidno, že Martin sa vyhýbal aj dědině, aj kostelu.
    2. Narok Hanica zas posílá Martina na velikonoce do kostela. Ten odpíře, jak dovede. Ale nedovéd. Hanica měla jazyk nabrúšený jak břitvu. Nakonec kompromisticky prohlásil. Tož půjdu, ale né do Jablůnky, ale na Vsetín. Je to enem o půl hodiny dalej. A veznu s sebú ten zkazený budík a vyměním ho u hodinářa Šejny za nový. Správně sa ten Šejna jmenoval pan Schön, ale Valaši si ho počeštili. A tož kráčal. Pokluzené měl, pokazený budík v kapsy. nájprv k Šejnovi. Hodinář s výměnú súhlasil, nabídnul budík, který zvónil, že by mrtvého v hrobu vzbudil. ale Martin měl cosi doplatiť. To Martina zaktivizovalo. Že si myslél, že si budíky enem vyměnija, že nic platiť nechce a nebude. Hodinář ale tvrdohlavo trval na svojem. Martin začál utlúkať. Když už platiť, tož málo. Pan Schön byl takřka vyvedený z koncepta překvapením. Věděl, že v Martinovi néni ani kapka židovskéj krvi, ale smlúvať umí skoro lepší než on. Hodinář už už chtěl kapitulovať, když tu Martin prohlásil: Dajte mně to, nebo nestihnu kostel. Hodinář ku podivu rázem přestal smlúvať, ale nenápadno natáhl Martinovi budíka přibližně na polovicu kázání. Martin přikráčal do kostela hrdo. Usmlůval to opravdu na minimum. A zasej našel volné místo enem vpředku v prvej lavici. Hrdo sa usadil, ať každý vidí, kdo to přišel dneskaj do kostelíčka. Zaujato poslúchal farářa, jak cosi káže o velikonocách v Jeruzalemě. Stačil pozorovať aj muchy na oknách. Ale dlúhá cesta pěšky cestú necestú, spěšéj tú necestú, slunko a příjemný uspávajúcí farářský hlas, to zapůsobilo. Zdálo sa mu, jak kráčá po Jeruzalému, zrovna si chtěl utrhnúť nejaké fíky, když v tom sa ozvál tem zatracený budík v jeho kapsi. Najisto by vzbudil aj mrtvého, kdyby tam byl. Zato však vzbudil čásť spáčů, kteří sa pomály vzpamatovávali, co sa vlastně děje. Ztrnulý farář nechápavo zírál na neočekávanú odezvu svojeho kázání. Ale už tu byl pohotovo pohotový kostelník. Jednu Martinovi smýknul, aby ho načisto probral, smýknul ním, aby ho pozvéd a smýkal ho ven z kostela, až ho docela vysmýkal. Martin celý vyjavený jak malé jahňa dokráčal dom. Malý Vsetínek měl na dlúho co vykládať o tej velkej velikonoční události v evangelickém kostele. A včil když Martin přišel aj na Vsetín, aj tu si naň ludé ukazovali.
    3. To bylo naposledy, co byl Martin v kostele. Ani na svaťbu svojeho ogara, když sa vrátil z vojny, tam nešél. Rači sa tak namazal slivoviců, že ostál sťatý ležať jak zabitý mašík doma. Ale vlastně přeca jednúc tam eště byl. To bylo krátko před tým, než ho donésli na hřbitov.

Předchozí kapitola

Následující kapitola


náhled fotografie kostela v Jablůnce

Kostel ČCE v Jablůnce


miroslav.janeba@email.cz
pocitadlo.netway.cz