Notice: Undefined variable: uvodemactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 76

Notice: Undefined variable: ruzneactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 78

Notice: Undefined variable: dejepravaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 79

Notice: Undefined variable: kazaniactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 80

Notice: Undefined variable: sboractive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 81

Notice: Undefined variable: mapaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 84
Nesebrané spisy M. Janeby — Knihy

Přeskoč menu a přejdi přímo na text

Nesebrané spisy M. Janeby – Knihy


Úvodem Knihy Různé Kázání Sbor Mapa webu


Knihy


Kniha o naději (Naděje pro naději)
březen 2002

7) Život věčný. Poslední věci člověka.
(Kapitola z křesťanské etiky.)

Tato kapitola je zpracována podle autorovy přednášky při setkání mládeže v Kobylisích na podzim 1983.

Osnova

  1. Úvodní otázky.
  2. Strach ze smrti. Kdy se učit víře ve vzkříšení. Hledání jistoty.
    1. Strach ze smrti.
    2. Nenamlouvat si, že se nebojíme smrti.
    3. Kdy se učit víře ve vzkříšení.
    4. Jak se učit víře ve vzkříšení.
  3. Smrtelnost. Hledání nesmrtelnosti.
    1. Dostat se, proniknout, mezi bohy. Sláva.
    2. Říše mrtvých. Hades.
    3. Koloběh přírody a života.
    4. Gilgameš. Elixír života. Živá voda.
    5. Žít v díle.
    6. Avicena. Verše.
    7. Indický citát.
  4. Nekřesťanské možnosti naděje. Naděje mimo křesťanství. Bez JK tváři v tvář smrti.
    1. Praktický konzum. Neptající se lidé. Lhostejnost.
      1. Nic jim nechybí. Netrápí se. Obejdou se bez JK.
      2. My též sklouzáváme na tuto rovinu.
      3. Peníze a poslední otázky života.
    2. Filozofické vyrovnávání se se smrtí.
      1. Stoikové.
      2. Epikurejci.
      3. Filozofický humanismus.
      4. Opak agnosticismu.
    3. Konkretní možnosti naděje bez JK.
      1. Modly pohanů.
      2. Zasazenost do přírody. Koloběh.
      3. Slepý osud.
      4. Smrt jako konec. Prázdnota.
      5. Koloběh hmoty.
      6. Život v dětech a ve vzpomínkách.
      7. Dílo člověka. Odkaz. Žít v díle. Výsledek práce.
      8. Formy pohřbívání.
      9. Obřad pohřbu. Odvedení pozornosti. Pěkný obřad.
      10. Smrt prý není zlá.
      11. Smysl života v samotném žití. Látková výměna.
      12. Opora v majetku.
      13. Rezignace na otázky smyslu.
      14. Nemluvit o smrti a věčnosti.
      15. Pohřby na běžícím pásu.
  5. Křesťanská naděje.
    1. Vzkříšení JK a nás.
    2. Obsah života věčného. S JK a s bližními.
    3. Poslední soud.
      1. Soud nad světem.
      2. Soud nad každým člověkem.
      3. JK je milostivý soudce.
      4. Očištění ohněm soudu.
    4. Království Boží na zemi. Žít s JK na zemi. Církev.
  6. Závěr.
  7. Závěrečné otázky.

I. Úvod.

Otázky života a smrti se dotýkají s velkou naléhavostí osobně každého člověka. Nějakým způsobem si na tyto otázky každý člověk odpověděl a odpovídá. Tíživé břemeno neustáleho hledání a osobního přivlastňování si posledních pravd z nás nikdo nesejme, pokud jsme živi.

K formě zpracování:
  1. Někdy je důležitější a snad i potřebnější správně (naléhavě, ostře) předkládat otázky a podněty k přemýšlení, aby vystihly a vystihovaly problematiku věci, než sypat z rukávu obrovské množství rádo by dobrých, správných a snad i nadmíru vtipných odpovědí. Tahat z rukávu tucty tuctových odpovědí na všecko a kde co možné, to by nemělo patřit ke stylu života v církvi.
  2. Nejde o souhrné, soustavné a beze zbytku vyčerpávající zachycení a zpracování tematiky.
  3. Následující podněty k přemýšlení jsou určeny k samostatnému promýšlení a k osobnímu dotažení a dotahování. Nekladou si proto nárok na povinný nebo nějaký loyální souhlas. Tato práce není určena pro papoušky.
  4. Mnohé myšlenky jsou údernější v krátkých, nešroubovaných větách. Předlouhá souvětí by mohla často ubrousit jejich ostří.
Otázky k přemýšlení předem.
  1. Myslíš, že se představa o posmrtném životě mimokřesťanské oblasti měnila, vyvíjela nebo rozvíjela v průběhu dějin? Nebo zůstávala ve své podstatě beze změny?
  2. Zůstávaly představy vztahující se k posledním věcem člověka (život věčný) v křesťanství v průběhu dějin stejné, beze změny? Či se v některých menších a větších podrobnostech měnily?
  3. Tyto otázky jsou kladeny proto, aby v našem nitru byla evokována otázka třetí, po výtce zcela osobní. Jde o otázku po poslední jistotě v našem životě.

O posledních věcech (někdy zkráceně označeno jako život věčný) toho mnoho nevíme. Mnohdy, za určitých okolností života, bychom si přáli vědět daleko víc. Z bible toho přesto víme tolik, že to stačí k plnému prožití života v jistotě a vyrovnanosti.

Svědectví bible vynikne zřetelně na pozadí lidského hledání a usilování vyrovnat se s palčivými posledními otázkami. Srovnání s lidským snažením a hledáním je proto pomocí a prostředkem, aby kontrastně zazářilo světlo evangelia JK.

II. Strach ze smrti a hledání jistoty.

  1. Strach ze smrti.
    1. Elementární strach ze smrti. Tento strach si často neumíme a nedovedeme vysvětlit. Strach z konce a před neznámem.
    2. Zpřetrhání mezilidských svazků. Kvalitu života určují vpodstatě lidské vztahy, pokud je aspoň základní materielní zajištění života. Smrt je nenávratný, definitivní konec.
    3. Existenciální strach. Z nenaplněnosti smyslu života. Vyvěrá z vědomí fragmentárnosti života na zemi.
    4. Strach z boha a jeho soudu. Smrt znamená: na životě už nelze nic změnit. Ukončený život. Půjdeme před boží soud. Je nutno brát vážně strach z Boha. Jde o víc než jen se bát PB zarmoutit.
    5. Strach z umírání. Někdy je zlé. Někdy trvá dlouho.
    Většina lidí se těžko vyrovnává s vyhlídkou smrti v léčebných zařízeních. Pravdou ovšem je, že tam lze poskytnout rychlou a dobrou pomoc po stránce tělesné a že mnohý člověk Se po takovém pobytu v nemocnici vrátil k dalšímu životu domů. Blízkost dobrých přístrojů a zdravotnických specialistů připravených k okamžité pomoci je v mnoha případech nevyhnutelnou nutností i ve finálním stadiu života člověka. Nemůže tím však být nahrazen hluboký vnitřní vztah lásky blízkých lidí.
  2. Nenamlouvat si, že se smrti nebojíme.
    Tzv. nebázeň před smrtí je chtěná ilusivní naděje. Odvádí k odkladu řešení palčivých otázek života a smrti.
    1. Lehko (lehčeji) se o smrti mluví, když nejde o naši vlastní smrt. Mnoho lidí se dovedlo a dovede dívat poměrně klidně tváři v tvář smrti, ale smrti jiných. Není lehké být přítomen smrti blízkých. Vlastní smrt je však řádově jiná kvalita.
    2. Naše smrt se nám zdá být ještě hodně daleko.
    3. Kdo se tzv. nebojí smrti, kdo se nikdy nezachvěl při pomyšlení na vlastní smrt, vymyká se z rámce normálu lidí. Měl by se dát vyšetřit u příslušného lékaře, psychiatra.
    4. Křesťan má právo bát se smrti. Ve víře v JK však přijímáme sílu i v tomto strachu. Je nám darována jistota života.
  3. Kdy se učit víře ve vzkříšení.
    Názor mladých: to je jen pro staré. My máme ještě dost času na chmurné myšlenky. Opak je pravdou. Je vhodné řešit tyto otázky už když je člověk mladý. Když je člověk mlád a silný. Nečekat do nekonečna. Může být pak někdy pozdě.
    1. Smrt může přijít náhle, nečekaně. Člověku se zatmí před očima. Nemá ani čas si vůbec uvědomit, že smrt je už tady. Úrazy. Neštěstí. Nemoci. Infarkt.
    2. Člověk si nemůže naplánovat, kdy může začít chtít začít věřit. Mnozí lidé chtěli věřit, ale už nebyli schopni. Bolest v nemoci. Sklerosa. Stáří. Utlumenost léky. Ochablost těla i ducha.
    3. Vyřešení otázek života a smrti dává vnitřní vyrovnanost. Nadhled nad věcmi života. Uvolněné síly pro aktivitu života.
  4. Jak se učit víře ve vzkříšení.
    1. Osobní, niterný vztah k JK. Žít s JK ve víře, lásce a naději.
    2. Život ve společenství církve. Bez církve Není spasení. To známe nejen z katolické církve, ale i od Komenského. Jde o společenství Božího lidu, ne o jednu viditelnou církev.
    3. Odpovědnost za svět. Za okolí člověka. Aktivita. Ne resignace a pasivita. Dopadá na nás vědomí možné okamžité zničující války nebo jiného neštěstí či katastrofy. Chmurný výhled v oblasti ekologie. Životní prostředí: nejen chemie, ale i lidské vztahy. Řešením není alibisticky a lacině podaný odkaz na odevzdání všeho do Boží péče, abychom tak ze sebe setřásli osobní odpovědnost. Martin Luther by zasadil svou jabloň, i kdyby věděl, že zítra zemře. I když se nám třeba ztrácí nadějný a jasný lidský výhled vpřed, nelze podléhat resignaci. To neplatí jen v široké oblasti světové a kosmické perspektivy, ale i ve sféře konkrétního osobního života. Nemají nás předem drtit obrovité překážky, nýbrž máme usilovat zvládat těžkosti, ač víme, že není v naší moci všecko zvládnout.
    4. Nesoustřeďovat se jen na sebe. Křečkování. Zajistit se jen pro sebe. Často i na úkor jiných, v nějaké podobě. Doklad v praxi, že člověk nepočítá fakticky se životem věčným. Vyrovnanost se smrtí: člověk nestaví jen na vnějším zajištění. Jestli člověk počítá doopravdy se životem věčným, pozná se to podle toho, zda slouží Bohu nebo mamonu. Sekularizovaná podoba: zda dovede posloužit svým bližním.

III. Smrtelnost a hledání jistoty.

Prakticky od počátku, kdy se člověk stal člověkem, si uvědomoval svou smrtelnost. člověk to vždy těžce nesl. Bible nás nenechává na pochybách o pomíjitelnosti a pomíjejícnosti všeho.

  1. Neživá příroda. rozpad kamenů.
  2. Rostliny. Zvířata.
  3. Vesmír. Vidíme světla již dávno vyhaslých hvězd.
  4. Člověk. To pociťujeme nejtíživěji. Člověk nepřekročí vlastní stín.

Snaha člověka překonat vlastní smrtelnost a vlastní pomíjejícnost. Táhne se v různých podobách jako červená nit celými lidskými dějinami.

  1. Proniknout mezi bohy.
    Představa eventuelní, možné nesmrtelnosti člověka je spojována s představou o mocnosti, příp. dokonce všemohoucnosti, lepší informovanosti (event. dokonce vševědoucnosti) bohů.
    1. Dostat se na Olymp (Řecko), mezi bohy. Podívat se k nim, za nimi. Příp. být s nimi, mezi nimi žít. Okusit, jak chutná nektar a ambrozie. Sekularizovaná podoba: Výsluní života. Mezi mladými a šťastnými. sám mladý a šťastný. Pohoda života. Radost. Zajištěnost. Aby to trvalo co nejdéle.
    2. Dostat se na nebe. Zářit jako hvězda. Příklad: Polux a Castor. Vyšvihnout se hodně nahoru. Starověcí bibličtí mudrci se dívali vzhůru ke hvězdám. Šli za mimořádnou hvězdou, ale došli do chléva v Betlémě. Realismus bible. Bible zdůrazňuje: Spásu a plnost života hledej na této zemi. Samozřejmě, ne jen v lidských předpokladech.
    3. Dostat se ke slunci. Nesmrtelná sláva. Zůstat pak aspoň v lidské paměti. Ikaros. Nemyslí se značka autobusu.
    4. Genesis 11. Učiňme si jméno. Věž až do nebe. Velikášství člověka. Ironie bible. Bůh musel sestoupit, aby viděl, co ti lidští mravenečkové tam dole tropí. Moderně řečeno: Vzal si na to lupu, mikroskop. Lidé pnoucí se pyšně nahoru až k Bohu nakonec nebyli schopni se domluvit a dohodnout ani mezi sebou. a přitom se chtějí vyrovnat Bohu na nebi nebo ho dokonce zastínit.
    5. Genesis 3. Had (satan): Budete jako bohové (jako Bůh). realismus bible: Když lidé šli touto cestou, zjistili, že jsou nazí, pomíjející, smrtelní.
    6. Job: Nahý jsem se narodil, nahý odejdu z tohoto světa.
  2. Říše mrtvých. Šeol. Hades a pod.
    1. Buď existence stínová či skoro jako na zemi. Spíše krásnější. Utopické představy. Něco lepšího, než je život na zemi.
    2. Islam. Ráj je líčen v sytých barvách pozemské příjemné existence.
    3. Starý Egypt. K plnosti života po smrti bylo nutno uchovat pozemské tělo. Mumifikace faraonů a velmožů. Bez těla byla upírána člověku naděje plného života na věčnosti. Část majetku faraona se umístila do pyramidy. Žít důstojně na věčnosti, aby to odpovídalo jeho společenskému postavení na zemi. Otroci v Egyptě žili bez naděje na zlepšení svého údělu na zemi i po smrti.
    4. Vykopávky. Vybavení hrobů. Naznačuje to představy o životě po smrti. Zlepšení pozemského života pro chudší a vylepšení pro lépe situované.
    5. Izrael. Šance na zemi. I v Boží skutečnosti. zaslíbená země. Perspektiva života. Výhled. Perspektiva člověka. Ne v každé době se samozřejmostí pro současnou generaci. reálná naděje pro izraelské otroky v Egyptě.
  3. Koloběh přírody a života.
    Sem je zasazena i osobní, individuální naděje člověka.
    1. Pták Fenix. Spálil se a ze svého popela se znovu vzkřísil.
    2. Stěhování duší. Převtělování. Brahmanismus.
  4. Gilgamešové. Hledání nesmrtelnosti.
    1. Babylonie. Gilgameš. Had mu sežral rostlinu života věčného. Po druhé už pro ni nemohl jít. Gilgameš byl požehnán nejvyšší božskou protekcí. Mnohé nadějné může zhatit osudová, banální chyba, neopatrnost. Božská protekce nesahala tak daleko, aby mohl jít hledat rostlinu nesmrtelnosti ještě jednou. Banální přehlédnutí snižuje mnohé Gilgamešovi hrdinské činy.
    2. Živá voda pohádek. Aspoň znovu oživit, obživit.
    3. Elixír života. Aspoň věčné mládí. S úsměvem sledujeme úsilí středověkých alchymistů. Úsměv nám však tuhne na tváři, když si uvědomíme, že to tito lidé mysleli mnohdy a leckdy vážně, že nešlo vždy jen o vydolování peněz z kapes důvěřivců.
    4. Mnohé správné vědecké úsilí o prodloužení života bylo v nebezpečí a pokušení sklouznnutí do utopických tužeb po prodloužení života do nekonečna.
    5. Zkušenost lidstva od počátku: Člověk je tvor smrtelný. Přesto se objevuje neustálé hledání a pokusy, jak překonat smrtelnost.
    6. Nedostižný realismus bible. Kazatel: Konec člověka i zvířat je stejný. Konstatování faktu: člověk je smrtelný. V bibli není hledání nesmrtelnosti v sytých přitažlivých zemských barvách. Ani v utopii, ani ve snění. Naděje je obrácena mimo člověka, k Bohu.
  5. Žít v díle.
    Druhy díla: Materielní hodnota. Myšlenka. Literární či umělecké dílo. Odkaz. Genesis 11. Věž. Památka pro potomky. Rafinované odvrácení pozornosti od člověka, tvůrce, o kterého jde, k jeho dílu. I kdyby dílo přetrvalo, tvůrce přesto umře.
  6. Avicena.
    Všechny lidské pokusy pochopit smrt a naše lidské naděje za ni lze vyjádřit čtyřverším středověkého arabského filozofa Aviceny (zemřel 1037):
    Všechny záhady světa jsem uměl vysvětlit.
    Od temna prachu země po zenit.
    Z pout smyšlenek a klamu jsem se osvobodil.
    Záhadu smrti neumím rozluštit.

    Můžeme ještě připojit Avicenova poslední slova na smrtelné posteli:
    Umírám a odnáším si s sebou jenom jediné: Vědomí, že jsme nic nepoznali.
    Avicena šel cestou poznání, ale nepřestal být skromný a pokorný. Podobně mnohem dřív prohlásil řecký Sokrates: Vím, že nic nevím. Avicena 40 krát přečetl Aristotelovu Metafyziku, než prohlásil, že jí konečně trochu začíná rozumět.
    1. Tento vzdělanec se nestyděl přiznat tuto skutečnost.
    2. Já bych nechtěl tvrdit, že jsem 40 krát četl bibli od začátku do konce.
  7. Indický citát.
    Ve městě Agra, v jednom ze sídelních měst mogulů:
    Kdo se sklání k modlitbě bez toho, že by v ní byl přítomen srdcem, nepřiblíží se k bohu, ale zůstane daleko od něj. Tvým největším majetkem jsou almužny, které jsi rozdal. Nejlepší obchod uzavřeš, když vyměníš tento svět za onen.
    Ježíš, budiž mu pokoj, povídal, že svět je mostem. Přejdi přes něj, ale nepostav si žádný dům. Kdo se zařídí pouze na hodinu, může doufat ve věčnost. Svět je pouze jedna hodina. Prožij, strav ji v modlitbách. Vše jiné je neviditelné.

    Poznámka: Interpretace myšlenek JK v indickém prostředí. Posun do indického prostředí. Důraz na almužny: mnoho chudáků kolem. Povzbudit sociální citlivost bohatých.

IV. Bez JK tváři v tvář smrti. Nekřesťanské možnosti naděje. Formy vyrovnávání se s posledními otázkami.

  1. Praktická lhostejnost. Konzum.
    Jsou lidé, kteří se příliš nezajímají o poslední věci člověka. Každý se arci občas ptá. Pomyslí na konec života. Nejde však o vážné a soustavné hledání. Přijímání věcí, jak jdou, den za dnem. Praktické žití. Nemusí vždy jít o primitivní bezmyšlenkovitost. S takto neřešenými posledními otázkami lze žít i na vysoké kulturní a kultivované úrovni. Konzumní přístup k životu má různé formy, nuance a stupně. Projevuje se snaha neproblematizovat si příliš život přílišným a nadměrným přemýšlením o smyslu a cíli života. Otázka po smyslu a cíli se vůbec neklade. Zůstává pouhý imanentismus a materialismus. Ztrácí se transcendence a třeba i vůbec jakákoli metafyzická rovina.
    Poznámky k tomuto časově a prostorově velmi rozšířenému postoji v dějinách a v současnosti:
    1. Nepovyšujme se. Nenadýmejme se. Nenatřásejme se nad těmi, kdo tento přístup k posledním věcem zastávají, někdy jen jaksi podvědomě, někdy někteří i zcela vědomě a programaticky. Z hlediska těchto lidí jim nic nechybí. Jsou šťastni a povětšině spokojeni ve svém pohledu na věc. Vyřešili si základní otázky po svém a bez Boha. Na své úrovni. Podle svého názoru dobře a ke své spokojenosti. Tito lidé nemusí být nutně lhostejní, apatičtí a sobečtí. Jsou mezi nimi lidé čestní, šlechetní, ušlechtilí, slušní, jemní. Vedou příkladný život i pro mnohé křesťany. Z našeho křesťanského hlediska ulpívají na povrchu. Neprožívají život do hloubky a v plnosti. Postihujeme vnitřní prázdnotu jejich života. Tito lidé však nemusí pociťovat nedostatek něčeho. Žijí tzv. praktickým, realistickým pohledem na život. Tento pohled nelze z našeho křesťanského hlediska považovat za jediný možný a vždy nejlepší. Ale kolik křesťanů v praxi svého života a víry právě tento přístup k životu de facto zastává a uplatňuje?
    2. My často tomuto přístupu k životu prakticky podléháme a fakticky propadáme.
      1. Po 24 hodin denně nás přece pořád neurčuje výhradně víra ve vzkříšení skrze PJK.
      2. Po celá období života sklouzáváme na tuto cestu.
      3. Často žijeme fakticky přístupem praktické lhostejnosti, avšak s nátěrem povrchní zbožnosti a ještě povrchnější víry ve vzkříšení. V hloubi srdce jsou v nás často zkryty a ukryty nekřesťanské a mimokřesťanské motivy a představy. Přirozená náboženskost člověka moudře ani nevystrkuje své růžky, ale uplatňuje se.
      Konzumní přístup k životu. Hledají se především materielní jistoty. Povrchní prožívání života. To vše lze ukrýt za mnohou pózu zbožnosti. Když se taková natřená zbožnost seškrábe, objeví se prachobyčejný pohan a konzument. Subjektivně se může člověk utvrdit ve své falši tak, že svůj postoj pak i sám považuje za nejryzejší vyznání a prožívání víry ve vzkříšení. Kdejakou niternou subjektivní náladu nelze zaměňovat za živou víru v PJK. Živá víra se arci projevuje i osobními, niternými projevy. Rozlišování duchů je velkým darem Ducha svatého.
      Nechtějme se proto sudičsky nadýmat nad těmi, kteří se vyrovnávají s posledními otázkami člověka s bezmyšlenkovitou lhostejností a po svém. Vezměme vážně rafinovanost hříchu. Je schopen proniknout pod slupku zbožnosti. Dokonce je schopen na sebe vzít i slupku (háv) zbožnosti.
    3. Peníze. Bohatství a poslední věci člověka.
      V hledání odpovědí na poslední otázky života to mají lidé s bohatstvím lehčí. Jdou snazší cestou, jako ostatně i v jiných oblastech života. Přesněji řečeno: mají lepší předpoklady. Otázkou je, zda je vždy využívají. Člověk, který nemusí převážnou část svého času a životní energie věnovat starostem o uhájení holé existence, má při nejmenším více volného času pro vážné hledání. Má pohodu a možnost soustředěnosti. Není unaven. Je svěží tělesně i duševně. Nezaneprazdňuje se nadmíru (nemusí se zaneprazdňovat) starostmi o materielní zajištění sebe a své rodiny. Má lepší vnější předpoklady k přemýšlení. Má ve zvýšené míře možnosti získávat podněty, impulzy, k tvůrčí duševní a duchovní činnosti. (Literatura, cestování, setkání s lidmi, přáteli.) Je známo, že živořící bída, ale ovšem na druhé straně ani rozmařilý blahobytný luxus, nedávají tvůrčí předpoklady ke špičkové duchovní činnosti.
      Odkazy k bibli:
      1. Přísloví 30,8-9: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.
      2. Exodus. Izraelci neslyšeli Mojžíše pro službu přetěžkou a trápení ducha.
      3. Kazatel. Konec chudého i bohatého jednostejný jest. Bohatý však má snazší život v hledání moudrosti.
      Díky bohu, na štěstí (naštěstí) zákonitost o výhodách bohatství neplatí vždy. Plnost života, i když s více obtížemi, lze prožít i v chudobě.
      1. Když umíral JK. Neměl nic. Neměl ani boty. O jeho šaty se podělili nepřátelé, aby utržené peníze pak mohli propít.
      2. Křesťané v arénách. Položili život ne pro své utopické představy, ale pro plnost života v PJK.
      3. Předtoleranční a toleranční otcové a matky. Vyznačují se velkou obětavostí pro věc JK. Při vnější chudobě.
      4. Připomeňme i vážné slovo JK: Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do KB. Velbloud uchem jehly jistě neprojde, na to lze vzít jed.
  2. Filozofické vyrovnání se se smrtí.
    Byl vysloven názor, že helenistická filozofie je produktem strachu ze smrti. Do značné míry platí, že každá lidská činnost vědomě nebo podvědomě reaguje na vědomí pomíjejícnosti a konečnosti člověka. Lidská činnost: Jde o uhájení života.
    1. Stoikové. Vnitřní vyrovnanost.
      Jejich filozofie se projevuje rezignací na změnu vnějších poměrů. To prakticky a fakticky znamená: Vzít na vědomí smrt jako fakt, který nelze odstranit. Smrt je nutno přijmout se stoickým klidem. Vzít na vědomí, že se na tom nedá nic změnit. V postoji pasivity se klade důraz na neotřesitelnost nitra. Egocentrismus. Jak já obstojím. Stoik nepláče s plačícími, neraduje se s radujícími. Smrt se ho netýká. Je mimo oblast jeho nitra a tedy jeho zájmu. Že by se smrt týkala někoho druhého? Že by se bližní trápil? To stoikovi nepřijde ani na mysl.
      Náš pohled:
      Osobní postoj stoika je sympatický a přitažlivý. Velké nebezpečí: Záměna s křesťanským ideálem.
    2. Epikurejci. Vždy aktuální.
      Epikurejismus může mít formu nezřízeně pustého hrubě poživačného hedonismu. Může ale mít i formu vysoce kultivovanou a subtilní, s vytříbeným vkusem. I konzumní přístup k životu může ponechávat prostor promnohou tvůrčí činnost. Epikurejec může mít zájem o literaturu, umění, rád se obklopí pěknými věcmi. Chce žít klidně, v pohodě těla, duše a ducha. Smrt se ho netýká. Když je tu on, není tu smrt. Když přijde smrt, není tu už on. Tato myšlenková ekvilibristika vypadá velmi chytře a je pomocí a oporou v životě mnohým. Heslo: Carpe diem. Trhej dne. Znamená to užívat (si) života. Brát plnými hrstěmi. Žít vesele, radostně. Užívat si života buď nevázaně nebo decentně jemně. Je jistě radost s takovým člověkem posedět a strávit s ním příjemný večer.
      Křesťanský pohled.
      Jako křesťané zvedneme jistě varovně prst. Jako lidé si uvědomíme, že nás tento přístup k životu nesmírně přitahuje. zakuklený epikurejismus pod maskou zbožnosti není přece v církvi nic vzácného. Může na sebe vzít podobu třeba ničím příliš nekorigovaného estétství.
      Přitažlivost a aktuálnost epikurejismu pro křesťany Vždy a všude. Byla a neustále zůstává. Zvl. v tržní církvi Rafinovanost hříchu spočívá např. v tom, že si věřící člověk chce epikurejismus u sebe zakrýt např. třeba falešně pochopenými slovy o Božím požehnání ve vnějších věcech.
    3. Filozofický humanismus.
      Tento název není zcela přesný. Smysl všeho se vidí v dobru pro jednotlivce a pro společnost. Zdůrazňují se pojmy jako: plnost života, pravda, láska, oběť, sebeoběť. Lidská práva pro všechny. Humanita. Mravní hodnoty. A mnoho podobného. Tváři v tvář těmto velkým hodnotám se smrt jeví jako něco, o čem není vhodné vůbec mluvit. Je to společensky nemístné.
      Náš pohled:
      1. Podceňování moci zla, hříchu.
      2. Příliš idealistické tváři v tvář tvrdé realitě života. Nejsou vždy následovníci, plnitelé. Na závažnosti samotných idejí se tím však nic nemění.
      3. Modla v jemné, subtilní podobě. Lidský výtvor a výkon. Ne darovaná pravda.
      4. Nedocenění jedinečnosti lidského individua a podcenění závažnosti smrti.
    4. Opak agnosticismu.
      Agnosticismus předpokládá zásadní nepoznatelnost některých věcí. Výstižně ho charakterizuje heslo: Ignoramus et ignorabimus. Neznáme a nepoznáme.
      Filozofické názory: Dosud sice není odpověď na poslední otázky. Postupně však poznáme. Odhalíme i ty poslední pravdy. Tato poznaná poslední pravda o životě a smrti bude v rámci možností tohoto světa (nejen materielního, ale i myšlenkového, duchovního. Rozvoj vědy a poznání filozofie to umožní. Jde o imanentismus ve vlastním slova smyslu. Vůbec se nepředpokládá transcendence a metafyzika. to nepřichází v úvahu.
      Náš pohled.
      Poslední pravda je od Boha, ne z prostoru tohoto světa. Je to věc víry, která není zajištěna proti řadě vážných námitek imanentně uvažujícího člověka. Z lidského pohledu jde vlastně o křesťanský pohled, který je naruby ve srovnání s předchozím. Odpověď je mimo nás. Je to darovaná milost. Nežijeme ze sebe a ze svých odpovědí. I když dosud neobjevených z lidských odpovědí. Lze žít i bez odpovědi. Víra: Odpověď je u Boha, ne v nás. Tedy: Žít z Boha, z Božích odpovědí. Odpověď je před námi, u Boha. On má poslední slovo.
      Rozdíl od pohledu víry.
      Může se zdát zanedbatelný. Odpověď není v nás ani ve věcech tohoto světa, ale u Boha. JK nežil ze sebe, ale z Boha. Proti soustředěnosti k sobě. Sobectví je zrůdný, deformovaný pud sebezáchovy. Kříž JK. JK vše ztratil. Nežil ze sebe. Proklet od Boha. Smrt na dřevě. Potupa. Zavržení. Naše cesta. Naděje přes JK. On jediný šel pravou cestou z Boha a došel. Odpověď: Transcendentní, ne imanentní.
  3. Praktické možnosti naděje.
    Jde o překonávání strachu ze smrti, nicoty a zániku. Vpodstatě jde o zlehčování smrti, strachu ze smrti. Vyrovnat se s obavami a bezradností. setkáváme se s řadou pokusů, jak se vyrovnat se smrtí a strachem z ní.
    1. Modly pohanů.
      Pohanství může být hrubé, primitivní. Má však podobu i méně masivních model. Jemné myšlenkové představy, obrazy světa. Náboženství může být tedy velmi primitivní nebo vysoce rozvinuté a kultivované. Srovnej: světová náboženství. Tzv. přirozená religiozita si vytváří též své modly a životní úkony, návyky. Modla je projekce lidských tužeb, přání a představ. projekce lidského nitra. Ztvárnění, zpředmětnění představ. Z nitra člověka mimo sebe. Základní otázky pak nejsou řešeny v nitru člověka, nýbrž na zpředmětnělých představách. Smrt je pak do značné míry nazírána jako předmět (nepopiratelná realita) mimo člověka. Mnoho tzv. moderních lidí uniká do různých forem náboženských představ, ke světovým náboženstvím, k nejrozmanitějším religiozitám, k přirozené náboženskosti v nejrozmanitější podobě, k tzv. i netzv. mystice. Tajemno,neznámo. Člověka to fascinuje a přitahuje. Jde vlastně (vpodstatě) o odvedení pozornosti od odpovědi na základní otázky o životě a smrti. Otázka smrti se fakticky neřeší do poslední důslednosti. Člověk však má dojem (pocit) kdoví jakých náboženských, niterných hloubek, prožitků a poznání. Bible: Lidské výtvory vezmou za své.
    2. Zasazenost do koloběhu přírody.
      Člověk se cítí a rozumí si jako součást přírody. Cyklus ročních období zahrnuje růst rostlin ze semene, přes zrání a až k zániku. Zánik je případně přikrašlován jako zimní spánek. Vegetativní bálovské kulty nejsou bibli neznámy. Žalm 90. Motiv zanikání všeho. Odumírání. My však hyneme pro své hříchy. V moderní době je vztah k přírodě citelně narušen. Přesto se i moderní člověk rád utvrzuje ve vědomí sounáležitosti s přírodou. Nechceme si ani my dělat iluze o své víře ve vzkříšení. Sounáležitost s přírodou v ní může hrát svou nezanedbatelnou roli. Vědomí zasazenosti do kontextu přírody může přerůst v zakládání si na přirozené jistotě člověka. pod maskou zbožnosti. Nemusí se to ani moc projevit navenek. Příroda je sice krásná a uchvacuje člověka, ale je jí jedno, zda člověk pláče nebo se raduje. Je svým způsobem hluchá. Nelze se k ní modlit, leda bez naděje na odezvu a vyslyšení.
    3. Slepý osud.
      Překvapivě mnoho lidí věří na osud. dohořela mu svíce. Naplnil se jeho čas. Muselo to tak být. V racionalizované podobě dostává osud název: přírodní a společenské zákonitosti. Věřit v osud prakticky znamená: Přijmout smrt proto, že je. Vzít na vědomí její fakt. Uznat, že to tak musí být. Pochmurný smutek nás obestírá. Chabá útěcha tomu, kdo nevěří ve vzkříšení skrze PJK. Fatalismus se pak jeví jako hlubokomyslná filozofie.
    4. Smrt jako konec. Prázdnota. Nicota.
      Po smrti prostě není nic. Lze si to jen velmi těžko představit. Člověk se propadne do mlhy času. Člověk je jako pomíjející rostlina, stín, vánek, pára, pěna na hlubině oceánu.
    5. Koloběh hmoty.
      Atomy a molekuly hmoty člověka zůstávají. Pouze se dostávají do jiných předmětů. Hmota nezanikne, to by mělo být útěchou. Mění se pouze forma hmoty. Příliš mnoho toho pouze nenaplní člověka nadměrnou a uklidňující jistotou. Člověk je víc než soubor atomů, víc než hmotný materiál. Má neopakovatelné a jedinečné vědomí sebe sama. Je jedinečnou a neopakovatelnou osobností.
    6. Život pokračuje v potomcích, v dětech.
      Leckdy je to dost neurčité a neujasněné. Jakým způsobem pokračuje život v dětech? O tom už není nutno do hloubky přemýšlet. Klást takové otázky není vhodné, protože to není dost společenské. Člověk může sice žít v dětech tím, že je má, pokud je má, nebo v jejich vzpomínkách. Aspoň jako mlhavé vydrží některé vzpomínky někdy 3-4 generace. Kdy vlastně člověk zapomene na rodiče a prarodiče? Co vlastně vůbec víme o svých praprarodičích? V moderní době je nutno rychle žít. A proto i rychle zapomínat.
    7. Dílo.
      Nemyslí se jen na hmotné hodnoty. Myslí se i na odkaz kulturní, na duchovní dědictví. Každý člověk samozřejmě myslí na rozvinutí svého vlastního života, na své dobro a na svůj prospěch. Tedy ne především na zachovávání dědictví předků. I když některé dílo na kratší, delší nebo i hodně dlouhý čas přetrvá svého tvůrce, ten tvůrce v každém případě podléhá smrti. Duchovní odkaz víry předků ale nedržíme jako jejich dílo. Společně jsme zaměřeni k dílu JK.
    8. Formy pohřbívání. Minulé i přítomné.
      Jsou dokladem bezradnosti a hledání.
    9. Odvedení pozornosti k obřadu při pohřbu.
      Organizování. Hudba. Básně. Řečníci. Tklivá nálada. Hostina. Věnce.
    10. Odvedení pozornosti: Myšlenka, že smrt není zlá. Zlé je jen umírání.
      Podle bible je smrt zlá a ruší Boží dílo. bude přemožena jako Boží nepřítel. Vysvobození z těžkostí umírání: Dnes napomohou utišující léky. Každý přirozeně zdravý člověk chce žít a ne umírat. Kde je člověk ochoten umřít, kde vidí ve smrti východisko a vysvobození, tam už je zákeřná a záludná smrt při díle. formy jejího působení jsou rafinované a záludné. Narafičí to tak, že člověk někdy k tomuto nepříteli vzhlíží dokonce jako k vysvoboditeli a zachránci. Tváří se jako hodná kmotřička smrt, ale je to ve skutečnosti echt baba a mrcha s kosou.
    11. Odvedení pozornosti od smrti: Smysl života se vidí v samotném žití.
      Smysl života je tedy viděn v tom, že člověk žije. Důsledně domyšleno a dotaženo: Smysl by pak byl v látkové výměně.
    12. Opora v bohatství a v dosažených úspěších.
      Vnitřní uklidnění. Pocit uspokojení a upokojení. Člověk může něco nabídnout druhým, svým blízkým. Vnější opora: Určitý okruh lidí člověka ochotněji navštěvuje. Znamená to mnoho ve stáří, v osamění, v nemoci. Platí ovšem, že s penězi může být mnoho problémů. Když je člověk má nebo nemá. I když jich má mnoho. Latinské přísloví: Dokud jsi šťasten, máš mnoho přátel. Platí to nejen o štěstí, ale i o bohatství. Nejednou i v církvi bývá větší zájem navštěvovat významného bohatého v jeho stáří (např. kvůli jeho dědictví nebo dobře situovaným příbuzným) než se věnovat bezvýznamnému, z něhož nic nekouká. Bohatství je pro mnohé lidi předpokladem lehčího života a možnosti rozvinutí své osobnosti. Je ale i oporou ve stáří, nemoci a umírání.
    13. Rezignace na otázky smyslu.
      Drtivě to doléhá na církev. Dotírá to do církve.
    14. Nemluvit o smrti a věčnosti.
      Uhýbání od těchto otázek i v církvi.
    15. Pohřby na běžícím páse.
      Pohřby v krematoriu a obřadních síních ve velkých městech. Obvykle s tvrdým časovým limitem, omezením. Upozorňuji na dvě závažné skutečnosti.
      1. Pro mnohé lidi, včetně příbuzných, je pohřeb více či méně Důstojným zbavením se mrtvoly. Pozitivně řečeno: Jde o připomínku zemřelého a rozloučení se s ním. Současně jde o výraz vnitřní vyrovnanosti a zvládnutí situace.
      2. V moderní uspěchané době nemáme čas nejen na živé, ale ani na mrtvé. Konec konců, mnozí pro nás už dávno umřeli, ač ještě žijí. Mnohé lze pohřbít už za živa, dokonce se slavnostními fanfárami a děkovnými dopisy.

V. Křesťanská naděje. Nabídka naděje. Z lidského pohledu nezajištěná víra.

  1. Vzkříšení JK a nás.
    JK: Já jsem živ. I vy živi budete . Kdo s ním spojil svůj život zde na zemi, bude s ním trvale, věčně v KB. Nezajištěno z lidského pohledu. Nelze dokázat exaktním myšlením. Víru jako takovou nelze v takovém případě v žádném případě oddiskutovat. Není však větší naděje v životě i ve smrti.
    Jan 10,28. JK nám dává život věčný. JK s námi hraje poctivou hru. Tomu, kdo ho následuje, neslibuje na cestě následování bohatství, úspěch, zdraví, slávu, život bez starostí, bez bolesti a umírání. Slibuje však život věčný. Nic většího nám nikdo nemůže nabídnout a dát. Věci časného života, které nás přirozeně tak lákají, jako bohatství, zdraví, úspěch, život bez starostí a bolesti, smutku a umírání, to nám ostatně též nikdo nezaručí.
    JK dává největší pomoc: naději ve smrti a umírání. Víra v JK je nadějí tváři v tvář smrti. To je vážná, konkretní otázka pro každého. Víra ve vzkříšení: Přijmout, že je to pravda. Uznat, že je to tak, jak se to říká v bibli.
    Někdy se zdá, že není nic těžšího, než věřit právě ve vzkříšení JK i nás (sebe).
    1. Zkušenost života. Kdo zemřel, neožil.
    2. Návštěva hřbitova. Procházet se mezi hroby. Otázka: Jak rozumíme výroku Písma, že Slovo Boží zůstává na věky?
    Víra ve vzkříšení. Jde o všecko. Vyvstává otázka smyslu života a zasazenosti člověka do širších souvislostí. Milost PJK. Jediný pevný bod našeho života. Sami jsme bezradní a nemáme základní životní orientaci dávající naději života. To je pohled z našeho křesťanského hlediska. Nekřesťan může pochopitelně vidět věci jinak.
    Sami ze sebe, bez JK, jsme bezradní. Držet se lásky PJK. Naděje přes hráz neúprosně se blížící smrti. Můžeme jít pokojně údolím stínů hrůzyplné smrti.
    1. I kdybychom všecko ztratili, prohráli.
    2. Kdybychom vlastní vinou přišli o lásku všech lidí.
    3. Kdyby nás všichni opustili, odkopli.
    Nedělat si iluze. Sami nevyvázneme tváři v tvář smrti. Obrazné přirovnání: Náš život je jako letadlo, které nemůže přistát, třeba kvůli pokaženým motorům. Letadlo skončí nevyhnutelně nevyhnutelnou katastrofou. Letadlo našeho života již odstartovalo. Žijeme už svůj život. nemůžeme klidně přistát. Skončí to katastrofou smrti. Tato katastrofa je nevyhnutelná. Letadlo před pádem. Cestující mají ještě čas snad v lepším případě několik minut. O čem bychom v té chvíli přemýšleli? Na co bychom pomysleli? Díky Bohu, můžeme stále o těchto věcech přemýšlet. Nevíme dne ani hodiny. Snad se může jednat už jen o vteřiny či ještě o několik desítek let.
  2. Obsah života věčného. S Ježíšem a s lidmi.
    Mnoho toho z bible o posmrtném životě nevíme. Ale to, co se dovídáme, nám stačí k plnému prožití našeho života. Čeho oko nevídalo, ucho neslýchalo, co nepřišlo na mysl, to připravil Bůh pro své věrné, těm, kdo ho milují.
    Nejde o věčnost v nečinnosti. to by jistě nebylo moc přitažlivé. Jde o nápravu věcí lidských i světa. Obnovení původního stvořitelského záměru. Hřích podstatně narušil vůbec i možnost plného pochopení a poznání původního stvořitelského Božího záměru. Obnova půjde ruku v ruce s novou, vyšší kvalitou. Dojde k odstranění zla, hříchu, smrti.
    Důraz se klade na mezilidské vztahy. Dojde k setkání s JK a k plnému společenství s ním. Osobní vztah k JK zůstane zachován. Zůstane zachována i identita člověka, osobnost člověka, jeho jedinečné a neopakovatelné já.
    Setkání s druhými lidmi.
    1. S některými si to přejeme.
    2. Některé bychom raději neviděli ani na věčnosti. Neradi je totiž vidíme už zde na zemi.
    3. Někteří by neradi na věčnosti viděli nás.
    Naštěstí a na štěstí není výběr v naší moci ani v moci nějakého jiného člověka.
    Setkání s bližními na věčnosti.
    1. Bible o tom nemluví přímo. někteří křesťané setkání s lidmi popírají. Event.: Popírají, že se na věčnosti poznáme.
    2. Některé akcenty, důrazy biblické zvěsti umožňují věřit v setkání s lidmi v KB. Samozřejmě dojde k přetvoření lidí k Božímu obrazu.
    Podklady pro víru v setkání v KB.
    1. JK povolával osobně, jednotlivce. Dobrý pastýř zná své ovce jménem.
    2. Motiv Večeře Páně. Hostina. Stolování s JK. Kruh věřících učedníků zůstane i za smrt.
    3. Apoštolské vyznání Víry: Obcování svatých. Jde o společenství s JK a navzájem přes hranice času. Jde o společenství s dříve i později narozenými, kteří věří v JK.
    Snaha pochopit obsah života věčného. Pojmy: KB. Ráj. Nebe. Nové nebe. Nová země. Nový jeruzalem. A další. Jde o pravou kvalitu života vnitřně i vnějšně. Plnost života s JK i s lidmi. Život bez napětí a neklidu.
    Konkrétnost představ o životě věčném.
    1. Islam: Masivní, materialistické líčení ráje.
    2. Nesoustřeďovat se na líčení podrobností. Bible je v tomto směru cudná a zdrženlivá. Obrazná líčení. Nemusíme se zase tuze moc bát konkrétností.
    3. Karel Barth se těšil na poslouchání Mozartovy hudby v KB.
    Nesoustřeďovat se na vypočítávání data příchodu KB. Jedno je jisté: V okamžiku smrti je náš život uzavřen a pro nás nastává konec světa. Tečka za naším životem. Nemůžeme už na svém životě nic měnit a změnit. Půjdeme před Boží soud.
    Snažit se žít tak, aby se člověk dostal do KB. Myslím to vážně, i když to zní banálně, církevně, církevnicky, farářsky a frázovitě.
    Jak bychom si vlastně přáli žít věčně?
    1. Ne zvrhlé choutky a sobecké představy. Ani u mne ani u druhých.
    2. Plnost života s JK. Přes něj i dobré vztahy k lidem, mezi lidmi.
  3. Poslední soud. Nezní to vždy příjemně našim uším.
    1. Soud nad světem. Katastrofické ukončení přirozených snah světa. boží měřítko. Vývoj světa nespěje automaticky ke KB.
    2. Soud nad každým člověkem. Poznáme svůj život v pravém světle. Jaký měl být podle Božího pohledu.
    3. Soudcem je milostivý JK. JK za nás nesl naše hříchy. Naděje. Pozvednout své hlavy. Vysvobození z moci zla, hříchu, smrti. JK oddělí hřích od hříšníka.
    4. Očištění ohněm soudu. 1 Korintským 3. Co zůstane z našeho života? Naději má jen to, co je z Boha. Co obráží lásku a oběť JK. Šrámy a spáleniny při vstupu do KB. Ale zůstanou věčné hodnoty. Obnovení, naplnění Božího záměru.
  4. KB na zemi. Žít s JK na zemi.
    Sem patří: Osobní život, církev, svět.
    Jan 5,24: JK: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný. Nepřijde pak na soud, na smrt.
    Řeč o smrti v bi. Jednak časná smrt, jednak věčná. Nejde o nesmrtelnost těla. Nejde o nesmrtelnost na zemi. První lidé v ráji by nežili věčně, i kdyby nezhřešili. Obrazy: první a druhá smrt.
    Soud se děje v tom, jaké stanovisko zaujme člověk k JK. Když člověk uvěří v JK, pak smrt (časná) nebude pro člověka místem, kde se bude rozhodovat o jeho novém životě. Ani druhá smrt (věčná) nebude mít nad ním moc. O životě věčném se rozhoduje na zemi. Vše se posuzuje, soudí podle vztahu člověka k JK. V tomto smyslu smíme a můžeme mít jistotu života věčného. Soud se děje tam, kde se člověk setká s JK a přijme ho nebo nepřijme.
    Žít s JK na zemi. JK neodstraňuje dějinné kulisy života. Plnost života s JK bude v KB. Zde na zemi je závdavek, záloha, částečnost. Život člověka je složitý průsečík vztahů, které přesahují jeho osobu. Žít s JK v těchto vztazích na zemi.
    Memento posledního soudu. Uzavření života. Naděje, když člověk žije s JK na zemi. Ani smrt tyto vztahy nepřeruší, nezruší.
    Přání (myšleno samozřejmě se smrtelnou vážností): Abychom se nesetkali jen (až) v KB, ale abychom se častěji scházeli jako bratří a sestry ve víře ve společenství církve PJK už zde na zemi. Jestliže se máme setkat jako bratři a sestry v KB, měli bychom se začít učit žít jako bratři a sestry už zde na zemi.

VI. Závěr.

  1. Závěrečná otázka: co bys dělal, kdybys měl žít už jen jeden den?
  2. Poznámky pro přednášku. To nejdůležitější má být vždy řečeno velmi výrazně.
    1. Na začátku bylo konstatováno: Křesťanství dává hlubší pohled na otázky smrti a života věčného než nejhlubší lidské pohledy.
    2. Konec: osobní jistota a naděje. 4 minuty spolu v lavicích hovořit na téma: Co bych dělal, kdybych měl žít už jen jeden den. Ve skupinkách po dvou až čtyřech. Pak minutu meditovat každý sám.
  3. Členění přednášky jinak.
    1. Minulost. Letem starým světem. Neohlížet se na tisícovku let ani tisícovku kilometrů.
    2. Přítomnost. Letem našim světem.
    3. My. Sedíme v letadle, které nemůže přistát. Skončí to katastrofou smrti. Nevíme, jak dlouho nám zbývá do pádu.

VII. Otázky.

  1. Co bys dělal, kdybys měl žít už jen jeden den?
  2. Budou spaseni všichni, i Jidáš a Hitler?
  3. Budou někteří lidé zatraceni? Nebo zničeni? Kteří? Kdo?
  4. V čem se projevují paprsky věčnosti na cestě našeho života?
  5. Jsi vyrovnán se svou vlastní smrtí?
  6. Jak se vyrovnáváš se smrtí blízkých? Byl jsi už u lůžka umírajícího?
  7. Jak chceš trávit léta důchodu?
  8. Dovedl bys rozdat vše, co máš, a žít v důvěře v Boha v časnosti i věčnosti?
  9. Kde je hranice mezi zajištěností na zemi a důvěrou v KB? Co znamená slovo: Nepečujte?
    Čti: Matouš 5-7.
  10. Mělo smysl pro první křesťany položit život pro KB? Co kdyby kličkovali jako mnozí lapsí(padlí, kteří zapřeli)? Není lepší nebýt hrdinou a raději přežít, žít s všelijak nečistým svědomím a třeba se pak dodatečně bít v prsa a mluvit mnohomluvně o pokání? Má člověk právo druhého tlačit, vyzývat či volat k hrdinství, které ho poškodí? Má člověk právo kritizovat ty, kdo žijí z hrdinství a utrpení jiných?
  11. Lze žít sub speciae aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti), aniž by člověk věřil v Boha a v JK? Lze žít sub speciae mortis? Pod zorným úhlem smrti?
  12. Má člověk smrtelnou duši?
  13. Je v člověku jiskra božství?

Předchozí kapitola

Následující kapitola


náhled fotografie kostela v Jablůnce

Kostel ČCE v Jablůnce


miroslav.janeba@email.cz
pocitadlo.netway.cz