Notice: Undefined variable: uvodemactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 76

Notice: Undefined variable: knihyactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 77

Notice: Undefined variable: dejepravaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 79

Notice: Undefined variable: kazaniactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 80

Notice: Undefined variable: sboractive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 81

Notice: Undefined variable: mapaactive in /www/sites/0/site400/public_html/index.php on line 84
Nesebrané spisy M. Janeby — Různé

Přeskoč menu a přejdi přímo na text

Nesebrané spisy M. Janeby – Různé


Úvodem Knihy Různé Kázání Sbor Mapa webu


Různé


Děkování za úrody a krásu světa.
Jak vidí krásu světa slepec.
Podněty k meditaci.
článek do Evangelického kalendáře 2004

Ševče, drž se svého kopyta.
Budu proto psát o nevidících, nevidomých, slepých, slepýších, slepounech. Ne všechna z těchto a dalších podobných označení se nám nevidomým a slepým líbí, ale nezbývá nám, než se snažit včleňovat do tzv. normálního a reálného životního prostředí.
Proč se ptáte?
Opravdu vás to zajímá? Už po řadu dlouhých let jsem se v církvi s podobnou otázkou soustředěnou a zaměřenou k mé osobní situaci nesetkal. V církvi jsme měli a máme spoustu jiných, důležitějších, vážnějších a aktuálnějších problémů a těžkostí. Zájem a starost o postižené z prostředí církve a jejího okolí jsme z větší části předali Diakonii. Občas přispějeme na nějakou tu sbírku pro nějakou tu pomáhající instituci a máme to z krku a z mysli. Máme alespoň malou nebo velkou tuchu, kolik postižených navštěvuje v našich sborech bohoslužby a biblické hodiny? Milý čtenáři, čtenářko, nemusíš mít strach. Vůbec nejde o nějaké příliš vysoké číslo.
Normální je vidět.
Ne každá samozřejmost je vždy a všude samozřejmá pro lidi, kteří prožívají svůj život s naprostou a případně i bezmyšlenkovitou samozřejmostí.
  1. Nevidící prý je ve výhodě proti zdravým, neboť není tolik rušen mnohými jevy a vjemy, které rozptylují pozornost vidícího. Slepý prý může hlouběji a dokonce i plněji prožívat mnohé situace života než zdravý.
  2. Nevidící mají výhody, které nemají zdraví. Mají slevy při cestování. Laciněji si cestují. Dostanou příspěvky na mnohé kompenzační pomůcky. Hned bych to s ním vyměnil. Prosím, já rovněž. Ale se vším všudy. Kompenzační pomůcky neocenitelně pomohou, ale i ty nejlepší a nejdokonalejší nechávají postiženého hodně vzadu za normálním prožíváním života. V žádném případě nemohou nahradit oči, které umožňují bezprostřední kontakt s okolním světem a jeho krásami.
Rada lékaře.
Pane doktore, říkáte, že se jedná o vážnou oční chorobu. Že už toho vidění mnoho není a že prognóza je nekompromisně jasná: naprostá a úplná slepota. Ale my v rodině se o svého manžela a otce budeme starat co nejlépe. Milá paní, to je dobře, že se o svého manžela chcete starat. Když bude v prostředí zdravé rodiny, kde ho bude obklopovat láska, bude to pro měj pomocí k nezaplacení. Ale budete si muset mnoho zvykat na velmi nepříjemnou situaci.
Půjdete např. po ulici a budete vidět podivné lidské pohledy. Celkem dobře a správně vycítíte, co si myslí: taková mladá a blbá. Vzala si slepce. A ještě s ním chodí po ulici. Vůči vašemu slepému manželovi si mnoho lidí dovolí to, co by si jinak nedovolilo, kdyby viděl. Budou s ním jednat jako s blbem a za jeho zády se budou někdy třeba i pitvořit. Obdobně budou jednat leckdy i s vámi a dokonce před vámi. Budete muset mnoho, velmi mnoho, zkousnout. Budete si muset na danou situaci zvyknout. Pořád bude přicházet něco nového v souvislosti s oční chorobou vašeho manžela. A hlavně lidé jsou vždycky a pořád a všude stejní. Ale přitom budou pořád a stále jaksi jiní ve svém mnohém nepochopení. A nebude to lehké ani pro vaše děti. Dopadne to na ně někdy velmi těžce. Připravte se všichni na ochuzení života v mnohém. Nebudete moci vždy a ve všem rozvinout své předpoklady a možnosti života jako lidé normálně zdraví kolem vás. Nebudete moci např. prožívat tolik volného času a dovolené jako lidé kolem. Je třeba se učit tvrdému realismu. Ale na druhé straně uděláte velmi mnohé dobré zkušenosti s mnohými lidmi, kteří překvapivě pomohou i tam, kde byste třeba ani pomoc nečekala. Najdou se mnozí lidé, kteří jsou velmi citliví a ohleduplní. Jaksi se objeví. A není jich zas tak málo.
Vděčnost za postupnou ztrátu zraku.
Díky Bohu, mohu vzpomínat na dobu, kdy jsem ještě mohl trochu vidět. Mám představy o světě z doby vidění a běžného či takřka běžného prožívání života. V mysli mi zůstala např. představa barev. Nevidící od narození vnímá svět jinak. Je v daleko horší a nesnadnější situaci. Nedovedu si takovou situaci prakticky vůbec představit. I když člověk po létech mnohé zapomene z toho, co bylo a bývalo dřív, přece jenom zůstane jakési povědomí toho, jak vypadá svět i v pohledu očima. Bez očního vnímání od narození je to v životě daleko složitější, jak se zdvořile říkává. Tedy mnohem těžší.
Ve zdravé rodině.
Je to velký přínos pro postiženého, když může žít ve zdravé rodině, v prostředí zdravých, tedy v oblasti běžného pulzujícího života. Jsou to nepominutelné bohaté impulzy pro jeho život a pro rozvíjení předpokladů a možností. A že těch impulzů potřebuje postižený o trochu víc než zdravý, to je jistě každému jasné. Vidící si totiž mnohé impulzy vykouká sám. Nevidícímu je třeba mnohé povědět a vysvětlovat. Promiňte, ale jaksi někdy jako blbovi. Aspoň tak se může občas vyjádřit nějaký netrpělivý viďoch.
Nemám člověka.
  1. Adame, kde jsi? Ozvi se mi. Zoufale rád bych si chtěl s někým pohovořit. Trochu víc než jen tři věty při letmém zastavení se. Ani ta nejlepší kompenzační pomůcka nemůže nahradit lidský zájem a kontakt. Nebo to snad vnímám špatně? Jsem ale samozřejmě vděčný i za každé kratinké zastaveníčko. Ani to není vždy samozřejmostí v ruchu a kvaltu života ve světě a v církvi.
  2. Myslím na nemocného u rybníka Bethesdy v Jeruzalemě. 38 let čekal na to, že se najde člověk, který by mu pomohl tím, že by ho popadl a donesl v pravý čas do vířící vody v rybníku, aby mohl zase chodit. Ale pak přišel Ježíš a uzdravil ho. Stal se mu člověkem, bližním, milosrdným Samaritánem. Já pevně počítám s tím, že budu vidět až v Božím království. Zatím jsem vděčný Pánu Bohu, že nemusím zoufale říkat jako onen chromý: pane, nemám (žádného) člověka.
Mlýnské kameny.
Mezi různými mlýnskými kameny jsem se v životě ocitl už vícekrát. Není to nikdy příliš a nadmíru příjemné. A tak i nyní a teď dávám svou kůži na trh.
  1. Zdravým se může zdát nebo aspoň pozdávat, že si příliš naříkám a stýskám a že vše vidím černě. Však znám tam toho a onoho nevidomého, který to vidí a říká jinak. A samozřejmě správněji, neboť se mi to tak lépe hodí. Ano, třeba to tak opravdu říká (nebo o některých věcech raději mlčí), aby si neodradil ty, kdo mají jasnou, cílevědomou a cílenou představu, jak má slepec vypadat a mluvit. Chce jim vyhovět, aby slyšeli právě to své, které očekávají a na co se těší a co je uklidňuje, upokojuje a uspokojuje. Jenže když ten slepec zůstane sám a potýká se s každodenními banalitami života žalostně sám, to už ten vidící nevidí a většinou ani moc vidět nechce. Nenaříkám si. Díky Bohu a lidem za ten předchozí zájem. Aspoň něco. Lepší něco než nic. Kdybych řekl příliš hodně, třeba by pak bylo a zbylo příliš málo.
  2. Spolukolegům nevidícím se může právem zdát, že přikrašluji. Že se tvářím optimističtěji, než je zdrávo. Že chci platit daň vidícím za to, aby si tyto řádky alespoň přečetli. Moc se omlouvám. Opravdu to chci. Aspoň se totiž dozví něco. Lepší něco než nic.
  3. Říkám příliš mnoho nebo příliš málo? Nechť každý posoudí sám. Každý má na to své právo. Nezpochybnitelné právo, i když je někdy druhou stranou zpochybňováno.
údd
Postižení jsou v církvi teologicky a sociálně diskriminováni.
  1. Pochybovat se dá i v církvi o všem. I o tomto tvrzení.
  2. Církev bez postižených je sama postižená. I to platí. Jenže to po značně dlouhou dobu nemusí být zřetelně patrné. Když má nepostižený v církvi smůlu a něco nemilého a zlého na něj dopadne, je už obvykle pozdě. Pak ho už nebude kde kdo ochoten slyšet, poslouchat. I Jobovi nakonec zbyli jen jeho čtyři nejvěrnější přátelé. A i ti do něj pořádně bušili a sádlili.
Kde je to lepší?
V prostředí církve nebo v běžném světském prostředí? Lidé jsou všude stejní a jen lidmi. Všude se najdou lidé citliví a se zájmem o druhého a ochotou pomoci druhému. Těch ochotnějších a citlivějších je v církvi procentuelně znatelně víc než kolem církve. O tom mohu vydat dobré svědectví. Když ale udělá člověk v církvi nemilé zkušenosti s těmi, kdo dovedou zbožně mluvit a vystupují jako kdoví jací církevníci, bolí a trápí to mnohem víc a déle se na to vzpomíná.
Realita života a nadnesená slova.
S handicapem je člověk nelítostně hozen do reality života. Možná ji v něčem znám či aspoň prožívám o něco reálněji než mnohý můj spolubližní. Nepokládám to však za nějaké obohacení. Byl bych nerad, kdyby se někdo pokoušel mi občas namlouvat, že je moje situace přínosem. Možnosti poznat a prožít realitu života do hluboké hloubky má v míře nemenší každý člověk. Vadí mi vzletná slova, v církvi nezřídka pronášená s naivní bezmyšlenkovitostí, která glorifikují něco, co jejich pronašeč pořádně neprožil a nezná a co si většinou obvykle neumí a ani namnoze nechce do hloubky fakticky představit. Nedostižný realismus bible je mi velikou a opravdovou pomocí.
Každý má něco.
Nějaká těžkost života se týká pochopitelně každého. Všude je něco. Jenže jsou kvalitativní a kvantitativní rozdíly. Vedle běžných těžkostí života jako kterýkoli jiný člověk má postižený navíc problémy a těžkosti v souvislosti s jeho postižením.
Šíře postižení: oblast osobního života. Rodina. Okolí.
Dopad postižení je patrný i na celou užší i širší rodinu. Nelze jinak.
  1. Pokud má postižený hodnou, věrnou, citlivou a obětavou manželku jako mám já, pak má obrovskou výhodu k nezaplacení. Že to je na ni mimořádný každodenní nápor a neustálé vypětí, to ovšem každý nepochopí, i když je to neuvěřitelné. Ale i jiní v církvi už zažili z vlastní zkušenosti snahy přihodit jim nějaké starosti s odůvodněním, že oni nejlépe znají situaci a že s tím mají zkušenosti a že si s tím nejlépe poradí, protože v tom mají praxi. A tak se např. i mé manželce stalo, že jednou musela vést tři slepé, zatím co skupinka zdravých kráčela urychleně napřed směrem k obědu a vesele se bavila. Prostě je nic jiného nenapadlo? Předtím v diskusní skupině se povídalo mnoho pěkného o metodách, jak se může a má pomáhat postiženým.
  2. Dopad postižení se odráží a obráží pochopitelně i na dětech. Na rozdíl od mnoha jiných dětí moje děti neznaly, co je to povozit se autem či vyjet si někam pohodlně na výlet. Zatím co jiné děti měly volno a mohly se věnovat více svým věcem, zájmům a zálibám, měly moje děti mnohdy více povinností ve vztahu ke mně. Jistě mohou mnozí toto relativní ochuzení ve srovnání s jinými velebit jako jedinečný přínos a příležitost poznávat jiné dimenze života. Rád si s takovými velebiteli podiskutuji, až udělají srovnatelné zkušenosti ve vlastním životě.
Předpoklady plného a pravého života.
  1. Je lépe být mladý, zdravý a bohatý než starý, nemocný a chudý.
  2. Reálná situace života je taková, že jsou lidé s předpoklady pro život v míře větší nebo menší. Určitý handicap může např. omezit, ztížit nebo i znemožnit rozvinutí různých schopností v životě a zkomplikovat uplatnění se.
  3. Jsou i lidé, kteří mají, po lidsku viděno, jen ty nejlepší předpoklady, aby mohli prožít svůj život v naprostém štěstí a spokojenosti. Prožívají čas svého života na slunné straně života a o stínech a odvrácené straně života někde bokem nemají ani tuchu. Přesto nemusí být vždycky šťastní. Samozřejmě to není proto a tím, že mají všechno, na co si jen pomyslí. Pokud by tomu bylo tak, mohli by si pomoci velmi jednoduše tím, že by se např. něčeho dobrovolně zbavili (vzdali) třeba ve prospěch těch, kteří mají méně nebo dokonce základní nedostatek. Lze občas či někdy zaslechnout: Mnohý invalida nedokáže k životu plně využít toho mála, co má k dispozici. Stejně tak mnohý lépe zabezpečený a obdařený pro život nemusí automaticky dobře zhodnotit vše to, co mu je dáno do vínku. Rozdíl tedy zůstává jen v tom, že ten nepostižený se může dobrovolně dostat do postavení invalidy, zatím co ten invalida nemá šanci vyšvihnout se nahoru?
Dobří průvodci.
Faráři jsou velmi dobří průvodci nevidomých. Řada z mých kolegů mne provázela či doprovázela kratší nebo delší dobu, takže to mám vyzkoušeno.
  1. Mají dobrý postřeh.
    1. Nejen proto, že mají řidičák.
    2. Ve sboru, zvl. při bohoslužbách, musí mít neustále v merku, co se děje. Při vycházení z kostela musí dbát na to, aby někdo ze starších návštěvníků např. neuklouzl na schodech.
  2. Dovedou přesně a rychle popsat, co se kolem vidí a děje. Projevuje se u nich v aplikované praktické podobě jejich dobrá exegetická průprava a drezúra.
  3. Nechají se poučit, jak mají slepého vést a neurážejí se nad tím, když se jim to vysvětluje. Dají si prostě říci.
Valašské červánky.
Po příjemném odpoledním sezení spolužáků po 15 letech v horské chatě se všichni vyvalili ven, aby se provětrali před večerní rundou. Přišla řeč i na moje oči. Hluboká spolužákovská solidarita a upřímný lidský zájem potěší. Však se o mne vynikajícím způsobem starali a dopravili mne nakonec pozdě v noci domů. Před chatou se mluvilo o tom, o jaký strom se opírám. Odhadl jsem listnáč. Ostatní rozpoznali topol. Ale ani oni se nemohli shodnout na tom, zda je to topol bílý nebo černý či jinaký. Mistrně a citlivě mi popsali zalesněné stráně s různými barevnými odstíny, podle druhu porostů, stromů jehličnatých a listnatých. Nevynechali ani chalupy a pasoucí se dobytek. Nejdéle se zastavili a zdrželi u nádhery zapadajícího slunce. Nadšenými a vřelými slovy obdivovali tu krásu Božího světa. Mám představu z dřívějška. Mnohé jsem četl. I slepci stojí za to si občas vzít do ruky nebo k uchu knihu poezie. Vnímal jsem živě barvitý popis i atmosféru vlahého večera s mírným večerním horským vánkem. Pak přišel návrat do nepoetické reality. Blížil se čas večeře. Požádal jsem nejbližšího spolužáka, aby se mnou zašel na záchod. Bez jakéhokoli byť i jen sebenepatrnějšího náznaku neochoty šel. A pak přišla večerní runda u stolů. Pro mne to znamenalo být odkázán na iniciativu druhých. Necítil jsem se být sám. Taktně se střídali a postupně za mnou přicházeli, abychom si pohovořili. Mezi jednoznačně převážně nevěřícími spolužáky jsem se cítil jako v církvi. Nechci říci, že o něco lépe. Je třeba totiž spravedlivě srovnávat. Jiné je to, když se s někým vidíme po několika letech a docela jinak se vší šíří a plastičností života to vypadá v prostředí, kde se člověk pohybuje prakticky každodenně.
Izraelské červánky.
Stál jsem v pozdním odpoledni na Golanách poblíž pramene Jordánu. Obličejem jsem byl obrácen k západu, ke Středozemnímu moři. Pode mnou se rozkládaly vykopávky Caesareje Filipovy. Za mnou se vypínaly zbytky dávných pohanských chrámů a hlásil se hučící Jordán, zatím vydávající víc hluku než vody. Popsali mi zapadající slunce mezi horami. Bylo to úchvatné. Atmosféra jako dělaná pro přirozenou lidskou náboženskost se vším všudy, jak bývalo v dávných dobách při pohanských slavnostech obvyklé. Sem přivedl Ježíš jednou své učedníky na výšlapové zasedání. Do atmosféry pohanství a byznysu. Tady někde se jich zeptal, za koho ho pokládají lidé a jak se na něj dívají jeho nejvěrnější. Petr tehdy jménem všech odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Boží syn. Bylo to nedocenitelně velké vyznání uprostřed běhu života tohoto světa, kde nemohlo být vůbec nic vnější oporou pro tak velikou víru. Tváři v tvář nádheře a síle přírody a výstavnosti tohoto světa tu byl Ježíš se svou malou skupinkou opěšalých následovníků jen nepatrným hořčičným zrnkem. Sestoupili jsme níž. Úchvatnost přírody zůstávala. Ale z někdejší lidské slávy jsme měli před sebou jen ruiny vykopané teprve v relativně nedávné době. A to ani nemluvím o tom, kde jsou ti slavní lidé, kteří všichni prožívali svůj jedinečný a neopakovatelný život. To malé hořčičné zrnko však vyrostlo ve velký rozvětvený strom, v jehož větvích a stínu nalézají ochranu a oporu mnozí slabí, neslavní a nepatrní.
Návod pro zdravého, jak se učit vděčnosti.
  1. Vžít se do situace slepce a snažit se vnímat krásy Bohem stvořeného světa jeho nevidícíma očima.
  2. Představ si hendikep slepce např. tak, že si zavážeš na víkend oči.
  3. Odnauč se být nadmíru kritický vůči slepcům. Např. nekritizuj tuze přísně jejich pravopis. Nauč se laskavě přejít nějaké to jejich fó pá (faux pas).
  4. Jestli vydržíš jeden víkend se zavázanýma očima, pak:
    1. Naučíš se více si vážit toho, že vidíš.
    2. budeš více a vděčněji chválit Pána Boha za dar zraku pro sebe.
    3. Možná budeš i trochu víc citlivější vůči všem postiženým a lidem v jakémkoli trápení.
    4. Pokud mi napíšeš a svěříš se mi se svou vytrvalostí v zavázanosti očí přes víkend, zapíšu tě do seznamu těch, kdo to zvládli. budeš první.
Slepý žalmista.
Přečti si žalm 139. Pak zavři oči a přemýšlej.
Pozorně zpívej.
Jak vidí a vnímá slepec některé písně? Např. 191 a 422.
Díkůčinění. Díkůvzdání.
  1. V běžném životě se ve slušné a zdvořilé společnosti poděkuje, když pro nás někdo něco dobrého udělá.
  2. Čím tržnější společnost, tím méně důvodů k nějaké dalekosáhlé a hluboké vděčnosti. Přece si všechno zaplatím a pokud něco dostanu, tak jen proto, že mi to patří. A i to si přece musím mnohdy vehementně vyboxovat a vyboxovávat, že ano? Nikdo mi přece nikde nic zadarmo nebo pro moje modré či jiné oči nedá a pro mne nic navíc neudělá.
  3. Na podzim bývá i v naší církvi jedna neděle označována jako neděle díkčinění za úrody zemské. Zvl. ve městských sborech se důraz na vděčnost rozprostírá do širších rozměrů, neboť klesá bezprostřední pojetí, povědomí a prožívání závislosti na zemědělské práci. Chléb vezdejší si přece koupím, i když nevím, jak se to dělá, aby vůbec byl. Ale i v mnohých venkovských sborech se tato neděle stává stále víc jen do značné míry formální záležitostí. Možná je to zčásti negativním důsledkem velkého kladu: Už jen nejstarší pamětníci snad ještě vzpomínají na doby, kdy se tísnivě a tíživě pociťovalo, co jsou to nemilosrdné důsledky hladu nebo jiného nedostatku základních potřeb pro život.
  4. Za co všechno smíme, máme a můžeme být vděčni Pánu Bohu? Vždyť přece všechno přijímáme a chceme přijímat jako samozřejmost. A pokud se nám něčeho nedostává, jak nám pomůže Pán Bůh? Takové otázky usilovně vytěsňujeme z naší mysli, protože nám jsou více nežli jen moc a hodně nepříjemné. Zbavujeme se jich ke své škodě. Když na ně neodpovídáme sami sobě, jak na ně odpovíme těm, kdo se snad občas zeptají v církvi nebo dokonce i mimo církev? Odsouváním nepříjemných otázek přímo i nepřímo napomáháme zpovrchnění lidského života nejen v moderní a postmoderní době.
  5. Je dobré si uvědomit mnohou nesamozřejmost ve svém životě, i když se leccos jeví jako kdoví jak samozřejmé. Jsme zdraví. Mohli jsme se dožít této chvíle. Máme práci, sílu a schopnosti pracovat. Jsme v životě zajištěni. Máme mnohé navíc, co nám umožňuje, abychom se ve svém životě rozvinuli a abychom poskytli předpoklady k odpichu i pro své děti, aby se i ony mohly v životě rozvinout a uplatnit. Máme příbuzné a přátele. Máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi a které můžeme mít rádi i my. Nic základního pro život nám nechybí. Navíc máme opravdu mnoho navíc.
  6. A co když nám něco chybí? Nesnažme se tuto vážnou otázku odbýt lehkým mávnutím ruky se slovy: Přece nikdo nemá všechno. Každému něco chybí. Jenže někomu chybí nejen to něco, ale i něco mnohem navíc, třeba i základnějšího. Odnaučme se pronášet občasná módní tvrzení, že něco nemá jen a pouze člověk neschopný, líný a nepracovitý.
  7. I postižený má právo na život. Nechci hned překotně tvrdit, že na stejně plný a plnohodnotný život jako zdravý. Třeba bych takovým tvrzením pár lidí mohl naštvat. Ale většina slušných a zdvořilých lidí neupírá stejná práva ani jiným. Hlavně, když to moc nestojí. Je totiž třeba zřetelně od sebe odlišovat a rozlišovat právo a praktické, reálné možnosti. A tak snad celkem ochotně uděláme občas něco pro ně, ale budeme žít raději sami bez nich. Oni se přece nejlépe cítí nejlépe mezi svými, že ano? Není třeba odkazovat k něčemu tak samozřejmému, jako je důraz na lidská práva. Jako křesťané totiž dobře víme, že v evangeliu je i hluboký a nepominutelný lidský náboj.
  8. církev. V církvi se máme snažit žít tak, jak budeme jednou žít v Božím království. Pochopitelně, tam budeme od Pána Boha přetvořeni k dokonalému Božímu obrazu. Nechme se ale, aspoň trochu, přetvářet Slovem Božím už zde na zemi v církvi Pána Ježíše Krista.
  9. Od Pána Boha přijímáme pro život velmi mnoho.
    1. Pokud něco dáváme svým bližním, pak fakticky nedáváme ze svého, ale z dočasně propůjčeného.
    2. Každý člověk je rád na světě. I slepec nebo jinak handicapovaný.
  10. Dnes je první den zbytku našeho života. Snažme se ten zbytek svého života prožívat ve vděčnosti Pánu Bohu i lidem.
Zmenšené málo.
Krásy a bohatství Bohem stvořeného světa jsou tak nebetyčně veliké, že je nemůže poznat, natož obsáhnout, žádný člověk. Z tohoto pro člověka zmenšeného, ale stále velmi velkého bohatství možností běžného poznávání světa a prožívání života, má slepec k dispozici ještě znatelně méně. Přesto i to zmenšené málo je velmi mnoho. Díky Bohu za to. Ale ani jako slepec nechci zapomínat, že jsou na světě lidé, a i velmi blízko poblíž mne, kteří jsou na tom mnohem hůř. Ale i ti mají právo na život a chtějí žít. I oni chtějí vidět krásy světa, který Pán Bůh stvořil i pro ně. Pán Bůh však nestvořil pouze tento svět, ale i naše bližní. Jsem někomu konkretnímu opravdovým bližním? Jak mu mohu pomoci, aby vnímal lépe krásy Božího světa?Pootevřením slepých očí druhého se pootevřou i moje oči o trochu víc.
Rozuměli jsme si dobře?
  1. Ano, pokud jsme pochopili, že se staří nemají starat o staré, nemocní o nemocné, postižení o postižené, chudí o chudé, potřební o potřebné, utiskovaní o utiskované, bezmocní o bezmocné a pod. Lidé v tísni a nouzi by si pak měli pomoci a pomáhat jen sami. Ano, rozumíme si dobře, pokud je nám jasno, že starost o potřebné nemůžeme a nechceme hodit na chrbát (na hlavu) jen těm, kteří mají co dělat sami se sebou.
  2. Pokud jsme si neporozuměli: Pak by ovšem mladí měli pomáhat mladým, zdraví zdravým, bohatí bohatým, zajištění zajištěným, bezproblémoví bezproblémovým, silní silným. Měli by se přitom tvářit jako potřební a svou vzájemnou reciproční pomoc by ke zvýšení paškvilového dojmu mohli ještě označovat za křesťanskou službu.
  3. Nebudu už pokračovat. Ten mlýnský kámen je někdy opravdu velmi těžký.

Reakce

  1. Článek byl objednavateli přijat s potěšením, že právě to a tak to očekávali. Pouze je to trochu delší, ale to zas prý tolik nevadí.
  2. Ještě před vydáním Kalendáře 04 se ke článku dostala jedna malá dušička se specifickou zbožnostní akcentací. Prohlásila, že je z toho smutná a že se za autora bude modlit. Autor se zeptal, co má vlastně na mysli. Zda je ten článek tak mizerný nebo tak pravdivý. Dotázaná duše prohlásila, že by to bylo na dlouhé povídání nebo na delší psaní. Prý je autor vnitřně nevyrovnaný, pesimistický a neradostný. Jiní postižení mluví docela jinak. Prý autor dává zdravým za vinu, že vůbec vidí. Když se autor zeptal na konkrétnosti, oč se kritizující duše vlastně opírá, kritička prohlásila, že článek četla jen narychlo a že ho vlastně ještě nedočetla až do konce. Ačkoliv autor projevil zájem o další popovídání si na dané téma, nedošlo k tomu pro nezájem kritisující strany. Rovněž nemusel autor pročítat žádný dlouhý dopis.
  3. Jiná zbožnostně specificky orientovaná a akcentovaná malá dušička prohlásila, že autor málo věří v PB. Měl by pokorně přijímat to, co v životě má nést jako svůj kříž od PB. Co činí Bůh, vše dobré jest. A on (Bůh) dobře ví, co a komu dělá, udělá a nadělí. Správný věřící křesťan pokorně a tiše přijímá, co na něj PB vkládá. Bez jeho vůle ani vlásek s hlavy spadnouti nemůže.
  4. reakce několika členů církve: Je to příliš tvrdé.
  5. Reakce jedné ženy, která doma pečuje o postiženého manžela na vozíčku: Je to příliš mírné. Mělo by se to povědět radikálněji, výrazněji, rozhodněji, více polopatisticky, aby se to lidí vůbec dotklo. Reakce běžného prostředí i v církvi na situaci postižených a jejich rodin je mnohem horší a lhostejnější, nežli je to v článku vylíčeno.
  6. Reakce několika přátel z církve, kteří napsané četli ještě před vydáním Kalendáře: Je to zajímavé. Někteří lidé v církvi by si to měli přečíst a vzít k srdci.
  7. Jeden farářský kolega: Moc se mi to líbilo, i když mne to nepřimělo, abych si na víkend zavázal oči. Mělo to být o několik stránek podrobnější.
  8. Věrná členka sousedního sboru, se kterou byli a stále jsou autor i jeho manželka po desetiletí vždy ve velmi dobrém a přátelském kontaktu. Po vyjítí Kalendáře se ve městě vyhnula manželce, aby ji nemusela potkat. Otočila hlavu, aby ji neviděla. Po několika měsících se však vše opět uvedlo do starých dobrých kolejí.
  9. Vážená sestro Vondráčková, velmi Vám děkuji za dopis, který jsem od Vás obdržel. Potěšilo mne, že jste s pochopením přijala a s potěšením četla můj článek v Kalendáři. Každá tak přejná reakce od čtenáře každého autora jistě potěší. Přiznám se, že ty řádky v Kalendáři zaujaly řadu lidí, kteří se různě ozvali. Až na jednu zdrcující kritiku od zdravím kypícího kritika, že nerozumím situaci postižených, byly všechny reakce (přímé i nepřímé) přejné a povzbuzující. Přiznávám, že si velmi dobře uvědomuji, že se snadněji sdělují reakce kladné a připomínky nezáporné nežli výhrady záporné a negativní. Těmi většinou reagující nechtějí druhého zatěžovat a obtěžovat. A tak je možné, ba dokonce nasnadě a pravděpodobné, že o řadě reakcí tohoto druhu nevím.
  10. Starší sestra ze sboru s bohatými životními zkušenostmi: Líbilo se mi to. Je to, žel, tak.
  11. Reakce několika kolegů z blízkého okolí: mlčení. Asi nečtou Kalendář? Nebo vědí, proč mlčí.
  12. Dva velmi chytří lidé z církve, kterých si autor velmi váží, to přijali kladně.
  13. Starší sestra ze sousedního sboru, která prošla řadou těžkostí v životě: Kladně ocenila, že o problematice psal postižený, který k tomu má bezprostředně blízko a ví, o čem je řeč.
  14. Milý kamaráde, od Mezinárodního roku invalidů (MRI) v roce 1981 se změnila a posunula mentalita v církvi natolik, že nikdo v církvi nedychtí po tom, aby četl nebo slýchal něco takového, co jsi napsal. Ale to není samozřejmě tvoje chyba. Ty jsi psal na objednávku. Lidé dnes v církvi chtějí nanejvýš slyšet a číst o tom, co dělají instituce zabývající se pomáháním potřebným a nikoli o tom, jak žijí a co prožívají ti postižení, na které se sbírá.

náhled fotografie kostela v Jablůnce

Kostel ČCE v Jablůnce


miroslav.janeba@email.cz
pocitadlo.netway.cz